Vidličky a cože?

Úvodník

Jelikož se převážná část členů redakce vydala na výlet do Belgie, vychází toto číslo zcela výjimečně opožděně. Zaměříme se proto v tomto čísle na poznatky z oblasti stravování, kulturistiky a přemísťování získané v této a sousední zemi. Na závěr nabídneme drahému čtenáři dobrodružný příběh se šťastným koncem.

Inspirujte se čtením a jeďte tam pouze na vlastní nebezpečí, Vám radí redakce

Belgické stravovací návyky

Už jsme to na stránkách našeho týdeníku jednou psali a musíme to napsat znova. Belgičané se stravují jako prasátka. Národním jídlem je kornout prapodivné zmrzliny (zřejmě majonéza) s hranolkami. Hranolky se jedí i v bulce namísto obvyklé náplně. Pokud jste milovníky napětí, obědnejte si v libovolném podniku Dagmenu [da:chmeny], tzv. „meníčko“, a čekejte, co před vámi přistane. Na 90% to budou hranolky, kečup, tatarka a prakticky cokoliv. V menších podnicích se to belgičané snaží zachránit italskou kuchyní, jak už to tak bývá – kde chybí invence, odvaha dělat z domácích čerstvých surovin, nacpe se pasta a lasagne. Díky Alláhovi za podniky místních imigrantů.

Belgické pívo to naštěstí celkem zachraňuje. Vyčerpávající popis z osmého čísla by se dal doplnit o informaci, že se tento nápoj podává nezřídka z lahví a nikoliv z pípy.

Moře

Když je cestovatel unavený všudypřítomnými katedrálami, kostely a cihlou obloženými domy, může v této zemi vyrazit k pobřeží. A z pohodlí měkkého písku hledět na nekonečný horizont vodní hladiny. Pobřeží je velmi větrné a voda je ke koupání snad jen během vrcholícího léta. Je to vlastně ideální přímořský resort, pro každého cestovatele, který nesnáší vedro a pálící paprsky slunce. Belgické pláže jsou tedy místem seriósního zevlování.

Interaktivní instalace

Takto by měla vypadat každá pořádná prezentace každého pořádného města. Gent, ten chlápek mezi městy, nasadil laťku stálým expozicím vysoko. Jednoduché, demonstrativní, intiuitivní a interaktivní. Letecká mapa katastru města v měřítku 1:1000 na podlaze místnosti o 50 m2 doprovázená projekcí time-lapsů ze života města a flashovou aplikací, která propojuje čtyři různé body v čase prostřednictvím historických městských map, hned na začátku vyrazí návštěvníkovi dech. A pak ho vezme na začátek. Od prvního osídlení až po průmyslovou revoluci provázejí návštěvníka dobové artefakty, písemnosti, umělecká díla a důmyslné pomůcky, které to všechno uvádí do souvislostí. Návštěvník, který projde všech devět subexpozic si může za odměnu něco postavit z bílých kostek lega.

Vlaky jedou

Po Belgii se hned po jízdním kole nejlépe cestuje vlakem. Železniční síť je hustá, vlaky jezdí často a na čas a hlavně drážní personál vůbec neprudí. Mladí cestovatelé cestují kamkoliv po Belgii za 5 EUR v případě, že si koupí poukaz na 10 jízd.

-mp-

Noční pochod

Letiště jedou nonstop, neasi. Hostely v Holandsku mají ceny vyhnané do těch nějvětších extrémů a v Eindhovenu (čti Dhovenu) stejně žádné nejsou. Přespíme na letišti. Normálně chytíme nějaký z nejposlednějších spojů z Gentu, do Eindhovenu dorazíme tak kolem půlnoci, check-in je už ráno v sedm. Moc se nevyspíme, ale to se přežije.

Pak jedete eindhovenskou městskou a tři zastávky před konečnou vás jen tak letmo napadne, že na to letiště létají vesměs nízkonákladovky a že by tam na vás v noci nemusel být nikdo zvědavý. Ale to je blbost, zaženete všechny katastrofické scénáře, letiště mají přece nonstop.

Vystoupíte, řidič pokrčí rameny, nakroutí kníry a odjede. Toho, že letištní hala nezáří tak, jak by měla, si všimnete jako první. A katastrofický scénář se vyplní do posledního puntíku. Nikde ani noha, jenom jedno děvče s batohem, které se vás táže, jestli jste taky měli v plánu přespat na letišti a jestli taky letíte do Brna. Odkývete. Pak chvíli čumíte okolo, nevěda, co dělat. Hm, toto je opravdu delikátní situace. Od paní, která provádí poslední zabezpečení haly se dozvíte, že otevírají v půl páté. Rozhodnete se tedy pro pěší výlet do centra, kde se možná poohlédnete po nějakém hotelu, ale hlavně tím zabijete těch několik hodin čekání. Jéje, poslední autobus jede za pět minut, tak to se přiblížíme.

V jednom hotelu je plno (jako cože, v Eindhovenu?), další hotel nabízí pokoje pro dva po devadesáti eurech, ale protože se k vám na letišti přidala ta slečna, jste najednou tři a nechávat ji někde samotnou? Tak to teda ne! Konečné rohodnutí zní, najdeme nějakou hospodu, kde budou mít otevřeno tak do tří a pak půjdeme pěšky na letiště, tam je to tak hodinka cesty.

V Eindhovenu prý hodně bují noční život, což máte záhy tu čest zjistit. Při hledání hospod vás místní nasměrují do dvou uliček, kde je doslova jeden klub na druhém. V každém klubu je tak narváno, že lidi stojí venku. Vy si tady připadáte poněkud nepatřičně, zaprvé máte kufr a zadruhé těm pařícím youngsterům snad ještě nebylo ani patnáct. Člověk nad dvacet tu působí jako kus úchyla, co přišel balit zajíčky.

Na otázku, kde jsou nějaké klidnější hospody nás posílají rovně, vlezete asi do tří hospod, kde zrovna zavírají, ale máte jít rovně a tam narazíte na nějakou, která určitě bude mít otevřeno. Konečně světlo na konci tunelu, jedna hospoda je skutečně otevřená! A zase si připadáte nepatřičně, vypadá to na uzavřenou společnost, která je výhradně turecká. Hospoda vypadá jako nějaký komunistický high-society salón, celou situaci doplňuje turecká populární hudba, ale nikdo vás nevyhání, tak si sednete. Obsluha mluví turecky a trochu holandsky, ještě že s sebou máte to děvče, které je částečně místní, ale není přímo z Eindhovenu. Sice si s nimi vůbec nerozumíme, ale jsou moc milí, dokonce pro nás přepnou hudbu na Lady Gaga a Justina Bíbra. Před třetí hodinou nás s omluvou požádají o zaplacení, že už opravdu musí zavírat.

Prima, jdeme si tedy udělat procházku směr letiště, to otevírá v půl páté, když se budeme trochu courat, tak dorazíme tak akorát. Možná by se slušelo podotknout něco o poloze letišť. Nebývá zvykem, že by byla v pěší vzdálenosti od centra, kolem a kolem kilometráž odpovídá celodennímu výletku. Jenomže to vás v ten moment netrkne.Takže jdete a jdete a letiště pořád nikde. Po urputném pochodu se vám otevře pohled na rozsvícenou letištní halu. Je skoro šest, všude plno lidí, check-in jede a lavičky obsazené. Nakonec se vám podaří ukořistit místo, tak to na chvilku zalomíte. Check in je od sedmi.

-ds-

Úvodník

Jubilejní desáté číslo není ničím vyjímečné. Krásné počasí skončilo, přišlo počasí ošklivé a tak se červené kalhoty musí vrátit zpátky do skříně. Po půlnoci nejezdí vlaky ani jiná veřejná doprava a v noci bude teplota klesat až k nule. Máme si proto dělat další zbytečné obavy?

Vaše redakce na cestách

Dad, why is Rhodesia called Rhodesia?

rubrika Neorientální jazykověda

Že New York byl dřív Nový Amsterdam ví dnes už každý. V dnešním spontánním belgickém okénku se zaměříme na názvy měst v této „zemi“ (do které se nezamilujte jako do Holandska na první pohled, ale až za měsíc a půl).

Hlavní město Brusel (ang. Brussels, fran. Bruxelles, niz. Brussel) pochází z holandského archaismu  Bruoscella, složené z bruoc (bažina, močál) a sella (kaplička). Před přesně tisíci lety totiž někdo postavil kapličku do bažiny a voilá Brusel byl tu. Od té doby se samozřejmě vůbec nic nezměnilo.

Anwerpy mi přijdou z té entomologické (foyer!) stránky nejzajímavější. Na největším náměstí Grote Markt je fontánová socha starýho dobrýho Silvia Braba, shodou okolností synovce Julia Caesara, který podle ověřených zdrojů porazil obra Antigonia v nějakym macho souboji. A protože Silvius byl kluk, co rád trhá a háže, utrhl chudákovi mrtvýmu obrovi ruku a hodil ji do příhodně protékající řeky Šeldy. Dříve byli muži mužmi! V holandštině se ruka řekne hand a házet werfen. Handwerfen a pak léta prznění a máme tu Antwerpen.

Bruggy (Brugge, Holanďani to čtou bryche, Francouzi brůž a Belgičani bruk), staré dobré Benátky severu. Pro nezasvěcené laiky to může vypadat jako rébus, co nepotřebuje řešení. Bruge, niz. most, skoro i německy a k bridge to taky nemá daleko. Ale chyba lávky! Množné číslo pro mosty v holandštině je totiž bruggen. My musíme jít více do hloubky a více na sever. V 9.století totiž chlípní Norové jezdili balit belgický biatches na svej drakarech a začali tomuhle malinkýmu přístávku říkat Bryggia (starý skandinávský slovo pro přístaviště) a z toho zase zprzněním vznikli Brugge. Ale aspoň se tím vysvětluje, proč je tady v Beneluxu tolik zrzků.

Na závěr jsem si nechala Gent. (pro právníky: angl. Ghent, niz. Gent, franc. Gand a česky Gent). Gent je jednoduchý jako město samo. Gent je Gent. Ležérní, na nic si nehraje, jako ten chlápek, co má svaly, ale né moc, co má chlupatou hruď, ale né moc, co se holí, ale né moc, co sportuje, ale né moc, co má rád auta a velký prsa, ale né moc. Gent je totiž v holandštině termín (né moc často užívaný, spíš taková libůstka) pro chlápka. Gent = chlápek. (Gentleman bez le mana). Gent sedí na Gent jako prdel na hrnec. A Gent JE plnej gentskej chlápků (poslední dobou jsou ale skoro všichni z Turecka).

A na závěr

Fomapan 200 se vrací

rubrika Fotografický speciál

Královéhradecký producent cenově dostupného fotocitlivého materiálu vrací na trh emulzi o citlivosti asa 200, která kvůli subdodavatelském výpadku na celá léta zmizela z polic prodejců fotografického zboží. Znovuuvedení na trh samozřejmě doprovázela obrovská blamáž. Pracovníkům společnosti se nepovedlo emulzi dostatečně vytvrdit a ta se třením poškozovala, na filmu vznikaly tzv. „šráky“ (tenké podélné pruhy, jako ty dráty, po kterých jezdí trolejbus nebo šalina). Díky zásahu prozřetelnosti je dnes již emulze dostatečně vytvrzena a drazí čtenáři mohou do svých flexaretů zakládat dle námi prezentovaného návodu velice zajímavý film, který svým tónem a podáním připomíná kvalitní film britské produkce Illford HP5+ (asa 400). Drahý čtenář může sám posoudit na ukázkách níže.

-mp-

Úvodník

Jestli jste si ještě nepořídili Flexaret, tak to dneska ani nečtěte.

vaše redakce

Základní ovládací prvky

rubrika Fotografický seriál

Začneme měřením světla, neboť v závislosti na naměřeném světle nastavíme clonu a čas (viz níže) na fotoaparátu.

Světlo měříme pomocí exposimetru nebo ho prostě odhadneme. Na obrázku níže je popsaný model exposimetru, který se nejčastěji vyskytoval společně s Flexaretem. Tetnto model není elektronický, světlo měří pomocí mně neznámého fyzikálního jevu. Exposimetrem měříme dopadající světlo proti zdroji světla s bílou krytkou přes čidlo nebo odražené světlo proti fotografovanému objektu bez bílé krytky. Uprostřed přístroje je průhled, ve kterém se pohybuje ukazatel. Ukazatel se ustálí v rámci jednoho barevně odlišeného proužku. S tímto proužkem spárujeme číslo citlivosti filmu (DIN 12-30), ve spodní části pak uvidíme odpovídající nastavení času a clony.

Převod DIN na ASA/ISO

• 12 = 12
• 15 = 25
• 18 = 50
• 21 = 100
• 24 = 200
• 27 = 400
• 30 = 800

Nemáme – li exposimetr, můžete světlo odhadnout pomocí jednoduchého pravidla (tzv. Sunny 16). Při slunečném počasí odpovídá cloně 16 čas nominálně odpovídající citlivosti filmu (ISO 100 – 1/100 nebo 1/125 s). Na obrázku níže je exposiční nápověda z krabičky od filmu Fuji Provia F100 (jedná se o positivní film, který se má proti naměřené hodnotě podexponovat, proto uvádí číslo clony vzhledem k času 1/250).

Clonové číslo vyjadřuje množství světla, které v jediném okamžiku prochází objektivem na film. Čím menší číslo, tím více světla prochází. Každé další číslo odpovídá polovičnímu množství světla. Podobně jsou uspořádány časy – doba, po kterou závěrkou prochází světlo. Podle naměřeného světla tedy zvolíme buď čas a přiřadíme odpovídající clonu nebo naopak, tyto hodnoty nemůžeme kombinovat nahodile.

Na Flexaretu nastavujeme clonu pomocí malého kovového zobáčku. Nejsme omezeni jednotlivými hodnotami, zobáček můžeme nechat někde mezi nimi na takzané půlcloně. Čas je daný pevně a nastavuje se otáčením vnějšího kroužku, který obepíná snímací objektiv. Zaostřujeme pomocí páčky, kterou pohybujeme ze strany na stranu. U modelu Flexaret V se závěrka natahuje otáčením převíjecí cívky, tlačítko spouště je mimo snímací objektiv. Film převíjíme na další políčko otáčením největšího čudlíku, který se automaticky zasekává.

Teď už jen zbývá naučit se komponovat na čtverec prostřednictvím matnice se zrcadlově obráceným obrazem.

-mp-

Posedlost místem

rubrika

Chtěl jsem se naučit fotit tekoucí vodu. Hledal jsem nějáký nespoutaný pramen tekoucí vody nedaleko města. Našel jsem ho náhodou, když jsem se nazdařbůh toulal krajinou. Jedno z ramen Kudlovského potoku, zdroje vody Zlínské přehrady, se mi stalo posedlostí. Fotil jsem ho v létě, fotil jsem ho během nejtužších mrazů a fotím ho i teď, když už téměř celý rozmrzl.

Potok je kolem jednoho metru široký, vody nemívá víc než po kotníky. Kroutí se podle terénu. Koryto je směrem k prameni stále více strmější, celé je zasypané polámanými kmeny stromů jako v pralese. Místo je to nekonečně opuštěné a klidné. Mysl si odpočine. Tělo je při výstupu korytem vystavováno stále náročnějším překážkám. Potok pramení v obskurní chatové osadě, teče úzkou strouhou a do koryta je vypuštěn skrz plastové potrubí, které čouhá ze změti obrovské hromady pořezaných větví. Právě v bezprostřední blízkosti této osady se v korytě nachází koncentrované kusy lidských odpadků.

Přestože se dá celé koryto překonat do půl hodiny, nemám problém strávit celé hodiny na několika málo metrech. A odcházím teprve, když už není žádné světlo. Dostal jsem se do jakéhosi začarovaného kruhu, kdy si nemůžu pomoci a musím zaznamenávat proměny místa v závislosti na ročním období nebo rozmaru počasí po celé délce toku.

-mp-

Úvodník

Založíme ten film, jak jsme minulý týden slíbili a trochu pocestujeme. Ovládací prvky, měření světla, kompozice na čtverec v nejbližší době!

Příjemné čtení

Zakládáme film do Flexaretu III

rubrika Klasická fotografie

Každý objevitel flexaretu pravidelně vyhledává pomoc zkušenějšího kolegy, aby ho provedl prvním krokem. Zdroje fotografického know – how kupodivu tento krok opomíjejí, jakoby šlo o nějákou banalitu. Spolupracovníci redakce vás nyní provedou krok za krokem tímto krokem prostřednictvím zábavného videa s mluveným komentářem.

Pro čtenáře bez adekvátního připojení nebo ovládacích prvků softwaru zrekapitulujeme i písemnou formou:

Tělo flexaretu otevřeme pomocí malého cuplíku, který je opatřen šroubovací pojistkou. Tento cuplík se nachází na levém boku těle při pohledu ze zadu. Cuplík odšroubujeme (pokud je zajištěn) a zmáčkneme. Celá zadní stěna včetně dna se otevře.

Uvnitř by se měla nacházet volná cívka. Není – li uvnitř, musí si ji začínající fotograf opatřit. Tato cívka se zpravidla nachází ve spodní části těla. Při zakládání nového filmu je třeba mít prázdnout cívku vloženou mezi čepy v horní části těla.

Mezi čepy ve spodní části těla vložíme cívku s  novým svitkovým filmem. Uvolněný konec papírového obalu filmu zasuneme do prázdné cívky a opatrně jej začneme na tuto cívku navíjet, dokud neuvidíme značku start, případně značku šipky, která ukazuje na obě strany šířky filmu. Tato značka má zpravidla zůstat na úrovni spodní hrany těla.

Při takto částečně navinutém filmu tělo zavřeme a zašroubujeme pojistku.

Je – li na těle průzor z červeného tmavého plexiskla, otevřeme průzor a sledujeme značky na obalu filmu. Navíjíme tak dlouho, dokud neuvidíme číslo jedna. Flexarety bez červeného okýnka se při navíjení automaticky zaseknou na správném místě.

Takto jednoduše navinete svůj první film a jste připraveni na lekci opravdového fotografování.

Stravovací návyky v té zemi mezi Francií a Nizozemím

rubrika Cestování a stravování

V průvodcích a brožurách se dočítáme, že Belgie je zemí gurmánů. Proto se tam také těšíme. Představujeme si valónské lvy salónů francouzského typu, co se povalují v kavárnách v červených baretech, pruhovaných tričkách a stylových knírcích nebo vlámské ležerní elegány holandského typu, kteří umí hrát alespoň na dva hudební nástroje, poslouchají klasickou hudbu a jejich intelekt jim kape ze šosů dobře střižených tvídových sak s profesorskými záplatami na loktech. Když však potkáte průměrného Belgičana, spadne vám brada. Vypadá jako průměrný Čech. Ošuňtělá šusťákovka nebo nepadnoucí péřovka, džíny, které někdo omylem vyšisoval 3x a tričko se znatelným nápisem značky nebo naopak nemyté vlasy/dredy a oblečení bez nápadu a vyprání.

Sami se považují za gurmány. A jistě jimi jsou. V tom pravém významu slova gurmán. Vztekají se, že french fries jsou ve skutečnosti z Belgie a já jím to věřím. V dobré restauraci si dáte dobré mušle na česneku a bílém víně. Jako příloha hranolky. Trošku degradace. Jejich hranolky většinou chutnají jak rybí prsty a jsou nasáknuté olejem. Na zeleninu si taky moc nepotrpí. Když vám uvaří Belgičan, co dřív dělal šéfkuchaře 15 let, domací večeři, rozvařené brambory a zelené fazolky barvy oliv už vás ani nepřekvapí. Belgická kuchyně je mastná, hutná, těžká a hraje na kvantitu. Belgičani milují bujóny v kostce a instatní jíšku.

Mám ráda belgické pivo. Mají více druhů než my v Česku a taky jiné podmínky uznávání. Pivo se tady říká lecčemu, nejedná se o takový ten klasický světlý ležák, jak ho známe my. Některá piva chutnají jako portské. Průměrné belgické pivo má okolo 7-9% alkoholu. Pivo se tu pije stejně jak u nás, akorát většinou ze třetinkových sklenic. (Asi kvůli zvětrávání.)

V Belgii je skoro nemožné, aby se vám stýskalo po Česku. Je to moc podobné. Dokonce i nepříjemný babky na poštách tu mají!

(Článek byl napsán vysokou formou zobecňování, který autorka neuznávala až do té doby, než začala žít v Belgii. Né každý Belgičan miluje instantní jíšku a něktěří Belgičané nosí pruhovaná trička. Procentuelně je to zhruba srovnatelné s Českem. Jo a taky je tam nějaká podsázka i nadsázka.)

Na závěr pár vtipů:

Víte, jak začíná belgický recept na omeletu? ,,Půjč si u souseda dvě vajíčka…“

Víte, jak Belgičani připravují rajskou polévku? Nalijí horkou vodu do červeného talíře.

Víte, proč mají Belgičani tak široké nosní dírky? Protože vzduch je zdarma.

(Oni je ale mají fakt široké!)

Jo a vafle s nutelou maj taky dobrý. Ne, palec nahoru za čekanku, ty mušle, chřest v sezóně a pralinky.

-bod-

Úvodník

Únor konečně pominul a my můžeme začít opět publikovat. V tomto čísle zahajujeme seriál o fotografii a fotografování. Otevře ho nahlédnutí pod pokličku zkušeného matadora fotoreportáže. Dále seznámíme čtenáře se základními pojmy, které usnadní pochopení celého budoucího seriálu.

Poslouchejte čajovnu Českého rozhlasu 3 Vltava každý den v 7 večer.

Příjemné čtení nepřejeme vůbec nikomu vyjma uživatelů klasických fotografických postupů

Kurva, fucking, do prdele… rozumíš, jo?

rubrika Kultůrní

Spolupracovníci redakce navštívili poslední lednový víkend akci s názvem PhotoGenia Day v Krně. V podstatě se jednalo o číslicovou (rozumějte digitálistickou) a zábleskovou lobby, která nalákala fotografickou veřejnost na prezentaci fotožurnalisty Antonína Kratochvíla. Ostatně právě přítomnost tohoto věhlasného fotožurnalisty (a českého výrobce cenově dostupného fotocitlivého materiálu podřadné kvality) byla jediným důvodem účasti spolupracovníků redakce.

Kratochvíl sebou přinesl tak silné příběhy, že by k nim nepotřeboval ani kdovíjak kvalitní a zajímavé fotografie. Kratochvíl rovněž přinesl tak kvalitní a zajímavé fotografie, že by k nim nepotřeboval vůbec žádný příběh.

Kratochvíla poznáte na první pohled – krátké ohnisko, rozhozená kompozice, neostrý objekt v popředí, protisvětlo, hodně černé nebo rovnou všechno rozmazané. Dokáže vidět jinak. O sobě říká, že není žádný umělec ani teoretik. Sere na to, že to má „upečené“ (pod zvětšovacím přístrojem udělá fotografii hodně tmavou), mu se to tak líbí. A ono to celkem dobře funguje. Každý jeden prohřešek proti klasické kompozici (o které autor článku nic neví, pozn. red.) slouží k podtržení zásadního momentu, který se odehrál před fotografem.

A ony ty momenty jsou kolikrát mnohem stěžejnější než závěrečný estetický dojem. Většinu prezentace tvořili Kratochvílovy reportážní fotografie lidí v tísni, kteří prostřednictvím fotografa křičeli své zoufalství do celého světa (podívejte se na jeho portfolio pod odkazem výše). Bída, nemoci, války, špína, zničná příroda, hollywoodské celebrity, hlad, bída. Za posledních 40 let prolezl největšíma sračkama postmoderní lidské civilizace a neposral se z toho. V 65 letech se chystá ještě jednou do Afghanistánu.

-mp-

Nenávratné škody způsobené přechodem na digitální vysílání

rubrika Fotografický seriál

Fotoaparáty na film nejsou analogové! To, že z analogového vysílání přecházíme na digitální, ještě neznamená, že se dříve fotilo analogově. Analogový (z řec. αναλογία) označuje postupy a zařízení, které zobrazují a zaznamenávají jednu spojitou veličinu pomocí jiné, a to tak, že analogový signál nebo záznam je úměrný původní veličině. Pokud bychom tedy měli skutečně analogové foťáky, měly by nějaký elektronický snímač a výsledná fotka by byla zaznamenána nejspíše na magnetickou pásku tak, jako tomu bylo u VHS. Klasické aparáty naštěstí zaznamenávají obraz díky světlocitlivým krystalům halogenidu stříbra v želatině a tak nám není upřena radost ze zvětšování (nikoliv vyvolávání) fotografií v temné komoře za poslechu třeba analogového gramofonu.

-bicz-

Základní pojmy

rubrika Fotografický seriál

Začneme zvolna. Dnes uděláme pojem jediný, ten nejdůležitější. Je to „čudlík“.

Čudlík má mnoho aspektů. S čudlíkem si můžeme jen tak hrát, prohlížet si ho, mačkat tlačítka, točit kolečkama, otvírat a zavírat. Čudlíky můžeme vášnivě sbírat, organizovaně podle značky, formátu, výrobní série nebo úplně nahodile schraňovat každý pěkný stroječek, na který narazíme. Můžeme čudlíkařit s kamarády a navzájem se chlubit novými čudlíky a předvádět si je. A nebo se taky můžeme věnovat fotografii!

Bez čudlíku by to nešlo, to dá rozum. Lidé se mě často ptají, jaký čudlík si vybrat nebo co si o tom kterém čudlíku myslím. Jenže čudlík má tu krásnou vlastnost, že je vůči této lidské posedlosti indiferentní. Každý čudlík totiž dokáže vyprodukovat tu nejkrásnější a nejdokonalejší fotografii. Vůbec nezáleží na tom, jestli má dvě čočky a je celý ze železa (ten nahoře) nebo jestli je bakelitový s trapným průzorovým hledáčkem (ten dole).

V životě každého fotografa je nutně tzv. čudlíkářské období, kdy se věnuje více opatřování čudlíků než fotografii samotné. V tomto duchu by se mohl nést následující týden v životě každého zaujatého čtenáře. Neboť pořídí – li si zaujatý čtenář v průběhu nadcházejících sedmi dní čudlík, naučíme ho v příštím čísle tento ovládat!

-mp-